Nálet 1945

Nálet na Mirotice koncem druhé světové války dopoledne 29. dubna roku 1945

     Dubnové dny, kdy se fronty rychle přibližovaly k hlavnímu městu Německa, už byly plny nadějí. S radostí a touhou jsme se dívali do budoucnosti, neboť konec války a svoboda se zdály býti už na dosah ruky.

     Ale Miroticům bylo souzeno, aby těsně před koncem války vypily kalich hořkosti a katastrofa, která je potkala byla tak velká, že nedovolila radovat se z květnových dnů našeho osvobození. Tak byli všichni  naši občané vyděšeni a plni bolesti z katastrofy, která byla snad ještě horší než dvojí vypálení městečka za třicetileté války.

     Bylo to v neděli 29. dubna 1945. Ráno spadl mírný deštík a kalné ráno se měnilo v teplý den. Městečko je plné lidí, kterým v nedělním dopoledni na čase nezáleží. Přetřásají se zprávy o posledních válečných událostech, o vítězném postupu spojenců, před nimiž ustupují armády i uprchlíci. A pak v Miroticích je dnes na co se dívat. Město je plné uprchlických vozů s plachtami, nebo s improvizovanými lepenkovými boudami, pod nimiž se skrývá nevelký majetek uprchlíků, hlavně peřiny, šaty, potraviny, nádobí a někdy i vojenská munice.

     Přijeli až z Východního Slezska, proto se ozýval i polský hovor. Stojí ve dvou řadách na náměstí i v ulicích a na státní silnici až nad sokolovnu. Celá kolona se chystá zítra 30. dubna odjet. Uprchlíkům mají být přiděleny na cestu zásoby, ubytovaným ve vozech i v soukromých bytech, aby také už z Mirotice odešli. Není ani možné odhadnout, kolik lidí, vozů a dobytka opustí město. Všude je ruch a plno hluku jako na jarmarku a všude je plno zvědavců místních i přespolních.

     Transport už k večeru byl na Mirotice příliš velký, takže mohl být snadno objeven. Proto komisař Benda žádal německého důstojníka, aby transport opustil Mirotice ještě večer 28. dubna a ukryl se někde pod stromami nebo v lese, ale důstojník mu v hádce pohrozil pistolí a nevyhověl.

     Dříve než se kolona dala na pochod, přijela do Mirotic kolem  9 hodiny od Čimelic motorizovaná jednotka německé armády se dvěma čtyřhlavňovými protiletadlovými děly „Flak r. 22mm“ na obranu proti hloubkovým letcům. Tato jednotka se zastavila v tomto zmatku vozů a lidí tak, že nebylo na náměstí k hnutí.  Všichni v kolonách jsou značně znepokojeni, jsou si vědomi, že nemohou ujít očím a útokům amerických letců – hloubkařů.

     Vojenský transport byl už stejně dnes ráno ostřelován v Čimelicích, kde od 7 hod. vykládal vojenský materiál z dlouhého vlaku, aby ho dále odsunul po silnici. Letouny vlak napadly a zničily a útočily i na kolonu na silnici. Výstřely a výbuchy i kouř jsme pozorovali až z Mirotic, ale nijak nás to neznepokojilo.

    O půl desáté zakroužila i dvě letadla dosti nízko nad Miroticemi. A když zalétla někam za lesík na Brdleně, dala se kolona spěšně do pohybu. Ale netrvalo to ani několik minut, je tu celý roj letadel, který se spouští nízko a všichni je pozorně sledujeme bez obav a nikoho nás nenapadne, abychom se schovali.

     Němci se zastavili, natáčejí hlavně děl proti letadlům, ozval se kulomet a vystřelili z děl, proti velkostatku a už letí houpavě první bomba a dopadá na horním rohu náměstí a současně s dunivou ranou se vyvalil z domu Václava Zemana čp. 18 oblak dýmu a prachu, v němž zmizelo všechno kolem, trámy i zdivo vylétly do povětří, třeskot skla a rachot řícení jsou počátkem té hrůzy, která pak následovala.

     Ostatní letadla začínají útočit palubními zbraněmi na celou kolonu, auta a vozy, na lidi i na zvířata. Motory ječí, jak se letadla spouštějí až nad střechy domů a opět nabírají obloukem výšku, jak zrovna běsní salvy kulometů, praskají kulky, buší do střech domů, ale hlavně do toho co je na náměstí. A když spadnou další bomby na čp. 106 u Kafků vedle obecné školy,  jsou v sutinách další domy a opět nová oblaka prachu a kouře zakrývají Mirotice. Nové rány duní, exploduje střelivo v autech i v uprchlických vozech, celé město se otřásá a mizí v dýmu a prachu. Těžko se odhadovalo, kolik minut nálet trval, snad až po celé hodině letadla zmizela. Vybíhají první zachránci, aby pomohli, kde je třeba pomoci. Zděšeni pozorují divadlo, které jim Mirotice poskytují, nepoznávají to svoje náměstíčko, kde pobíhají němečtí vojáci, křičí zmatené rozkazy, chytají zdivočelé koně, dostřelují zraněná zvířata a z toho co zbylo, se snaží rychle zformovat něco, co by se podobalo transportu.

     Z rozvalin domu čp. 18, kde se před více než 200 lety usadil první mirotický Aleš, vyprostili první mrtvé: 20letou Alenu Kolmanovou s rozdrceným tělem, matku Marii Kolmanovou a 17letou Marii Suchanovou, ale pod troskami je ještě nahodilý chodec Poustevník, dělník z Bud, jehož mrtvola byla vyproštěna až po několika dnech při odklízení trosek.

     Ze sutin u Kafků č.. 106 vynesli 25letého Karla Kafku, holičského pomocníka bez známek zranění, ale mirotický doktor F. Brunclík, který s chladnokrevností a odvahou konal skutečné skutky milosrdenství. Nevolán a sám přišel a  konstatoval smrt roztržením plic. Sotva vynesli K. Kafku na chladnou hlínu mlatu, je znovu slyšet hukot letadel, ale to nejsou hloubkaři, ale 12 bombardérů za doprovodu stíhaček, aby dovršily dílo zkázy snad v odvetu za to, že jeden americký letoun byl postřelen a musel nouzově přistát u Vltavy.

     Je asi 11 hodin, kdy začíná nová a ještě horší hrůza.

 Zděšení lidé při zaslechnutí letadel prchají houfně do polí, krčí se pod stromy, nebo někde za mezí, u zahradních zdí i mezi hroby na hřbitově, ale někteří zůstali v domě ve sklepích, ale nic nechrání před tímto drásavým divadlem, nekonečnou palbou ze všech stran a pumovým kobercem, který bombardéři soustředili na Mirotice.

     Rána za ránou, exploze střeliva v hořících vozech i v autech, detonace bomb, oheň, kouř a tma, to je mnoho na lidské nervy. Stíhačky poletují tak nízko, že se dotýkají střech a je vidět jejich posádku, která neustále střílí. Němci už nestřílí, jen se někde krčí za naše občany nebo děti uprchlíků.

     Až po druhé hodině odpoledne letadla zmizela. Z Mirotic je ohromné rumiště a požářiště. Hromadný hřbitov dobytka. Celá kolona uprchlíků, vozů s potahy i celý vojenský transport jsou zničeny. Zbytky ještě hoří, ale hoří i Mirotice. Hoří vedle kostela u Bártů čp. 81, u Kalvachů vedle spořitelny, u Šimků pod obecnou školou čp. 100, proti škole u Jos. Hostičky čp. 7, hoří i levé křídlo školy, ale není zachránců, každý je příliš vyděšený, stará se sotva o své a proto oheň a vítr pomáhá dovršil zkázu. Vodovod je rozbitý a  voda neteče, není ani v rybníčku, neboť hráz rozmetala bomba a balvany s bahnem vyletěly do vzduchu a dopadly až 100 m daleko a voda zaplavila sousední zahradu a přilehlé louky. Telefonní a elektrické vedení je strháno a leží smotané na ulicích v sutinách a mezi troskami vozů a aut. Všude ještě sálá žár a čpí dým, kam se podíváš, všude leží zabití koně a voli, na 160 jich leží na ulicích, nikoho není, kdo by aspoň některé vyvrhl, aby maso mohlo být použito pro zmírnění bídy postižených. Skoro všechny střechy jsou bez tašek a na nich se zachytily zbytky peřin, šatstva a nářadí, jak je bomby vyhodily.

     Za stálých explozí střeliva a výbuchů časovaných bomb, které stěžují práci, jsou ze sklepa domku u Dudů čp. 74 vyproštěny další 4 mrtví: 56letý dělník Fr. Duda, na němž není patrno žádné zranění a hodinky mu v kapse ještě tikají, jeho žena 58letá Marie Dudová, jejich 20letý syn. Jan Uhlíř truhl. dělník a opět nahodilý chodec 50letý zemědělec Formánek z Kožlí, který se snažil ukrýt za vraty. Z trosek tří domků v Kostelní ulici se vyprošťují další mrtví a zranění. Z čp. 176 byl vynesen 60letý mlynářský dělník Vojtěch Filip s hlavou roztříštěnou k nepoznání. Celý domek i se zařízením je zničen a nic se nenašlo. Ze sklepa č. 88 byl vyproštěn 70letý zemědělec Alois Procházka a jeho žena 65letá Marie Procházková, jejich domek je rovněž rozmetán, jejich pluh se zachytil na protějším domě přes ulici. U nich zahynula z čp. 89 Anna Zemanová 60letá, která se u nich schovala.

     Z uprchlického vozu u parku před čp. 96 přinášejí na hřbitov v pytli zuhelnatělou mrtvolu, na které ani lékař nepoznal, jeli to muž nebo žena.

     Kolik Němců při náletu zahynulo, se nedá zjistit. Odvezli je směrem k Písku, na místní hřbitov přivezli jen tři.

     Přímé zásahy bomb zničily i starou Alšovnu na náměstí, kde žili Alšové skoro do poloviny 19. století, starou hospodu Stanislava Bareše „Na Hořejší“ čp. 67, zemědělské stavení Fr. Čarka čp. 3 proti škole, kde padly tři bomby, které pobořily další tři domy a to čp. 2 Ludmily Famfulové, čp. 4 patřící židovské obci, čp. 6 Jana a Karla Laitnera a židovskou modlitebnu, celé čp. 107 Oldřicha Kyliána pobořeno a zčásti požárem zničeno sousední stavení obytné Josefa Hostičky, další zásah na náměstí měl domek Jana Vařenky čp. 23, bomby, na dolním okraji  náměstí, pobořily jednopatrové domy Jos. Waisla čp. 40 a proti němu přes ulici Ant. Valgorla čp. 31. Tam bomba vyrvala dlažební kostky a byly nalezeny na lukách a v polích několik set metrů vzdálených.

     Celkem bylo zničeno 27 domů a poškozeno 57 domů tak těžko, že jich větší část byla zbourána. Zabito bylo 20 osob místních, kteří, po vyproštění, byly dopraveni na nosítkách do márnice na místní hřbitov, kde byl vypraven společný pohřeb za účasti rodin. Rakve zhotovil truhlář Otta Kostínek za 2440,- Kč, poněvadž nebyl materiál, vydal komisař Benda příkaz na odebrání prken na pile J. Vacka v Miroticích.

     Vesnička Bořice, 3 km vzdálená od Mirotic, prožívala válku jako všude jinde a občané se těšili již na mír, který na sebe již nedal dlouho čekat.

     Asi 10. dubna 1945 se nastěhovaly zbytky německé armády do vesničky, vynutily si ubytování po chalupách, bylo to asi 80 vojáků, 12 vozů s koňmi. Vozy měli vyrovnané na návsi a koně ve stájích po chalupách.

     Při náletu na Mirotice zalétli hloubkový letci až nad Bořice, kde zjistili německé vojenské vozy na návsi a po druhém přeletu tyto vozy rozstříleli z kulometů, bomby však nepoužili, poškozeny byly střechy, ranění byli tři vojáci, požár nevznikl. Občané pak při každém přeletu letadel opouštěli domky a schovávali se v lese.

     V nedaleké obci Cerhonicích současně při náletu na Mirotice spadlo pět leteckých pum, čtyři domy byly zničeny. V nich zahynula ve sklepě svého domku rodina Hrubců – Božena a Bedřich rodiče a 3 děti, Josef a Božena Januškovi a soused Augustín Mžík – přímým zásahem bomby. Dále byl zničen domek Kolouškové, který byl v blízkosti domku Hrubcových. Na návsi byla poškozena hospoda a vedlejší domek, v němž bydlel panský kovář, panská kovárna a kaplička na návsi, na níž ve hře Naši furianti byla přilepena paličská cedule. Dále byla vytlučena okna v okolí padlých bomb a zničeny střechy. Zničeny byly také německé vozy, které stály na návsi a vezly na frontu střelivo. Při náletu zahynulo v Cerhonicích celkem 8 lidí. Za zmínku stojí také to, že Němci měli mezi Cerhonicemi, Radobytcemi a Oborou vybudovanou rozsáhlou radarovou stanici a pozorovací stanici a toto zůstalo od bombardování ušetřeno, tento objekt Němci sami zničili při ústupu a kapitulaci.

Mirotice po náletu.

     Dlouho Mirotice poskytovaly smutný pohled, neboť jen zvolna se trosky odstraňovaly, vždyť mnoho lidí uteklo do sousedních obcí, jednak se báli ještě dalších náletů, jednak neměli kde hlavu složit, když většina domů byla v troskách, nebo bez střech, oken a dveří. Otřásající byl pohled na trosky zničeného majetku uprchlíků na náměstí, v jedné změti se válely zbytky vozů, mrtvý dobytek, zničené šaty, peřiny, nádobí, obilí, brambory, nádoby s potravinami. Mnoho věcí bylo rozmetáno v zahradách, na polích a střechách domu. Po několik dnů ležely zdechliny koní a volů na ulicích, než je odvezli vojáci maďarské národnosti z jednotky ve Strážovicích. Poslední uklidili již ve značném rozkladu v horkých květnových dnech.

     Těžko se vzpamatovávali občané vyděšení z takového otřesu. Dojímavé bylo vidět jak po řadu dní hodinář J. Kolman, který ztratil ženu a dceru prohrabával sutiny v čp. 98, aby měl alespoň něco ze svého hodinářského a zlatnického krámu.

     Aby bylo alespoň, kde spát pokoušel se každý opravit okna a dveře v jedné místnosti, ale všichni byli vystrašeni, jak slyšeli hluk letadla, utíkali do polí, k řece pod stromy, aby se ukryli.

     Když nebylo nikoho, kdo by vykopal hroby pro mrtvé při náletu, podařilo se sehnat pracovníky z vedlejších obcí, ale i ti když slyšeli hluk letadla, utíkali ze hřbitova. Byli i ti občané, kteří se nebáli a beze strachu odnášeli z trosek, co se jim hodilo.

     Všichni ti, kteří nálet prožili, vracejí se stále ve vzpomínkách a hovorech k těm hrozným hodinám a všem to připadá jako neuvěřitelný sen. Mnozí mají zážitky skoro neuvěřitelné, jako třeba běhali v kulometné palbě, nebo prožili zřícení domu nad hlavou a jen jako zázrakem ušli smrti.

     Mnozí jsou bez přístřeší, bez nábytku a některým zbylo jen to, co měli na sobě a jídla málo.

     Po osvobození naší vlasti, čímž skončila i druhá světová válka se začaly

Mirotice obnovovat. Začaly se opravovat poškozené domy a stavěly se nové. A život v Miroticích i v okolních vesnicích přicházel do mírového stavu.

Kapitulace německé armády

     V roce 1945 5. května byla vyhlášena revoluce v Praze, kde začal boj o Prahu. Sovětská armáda již postupovala na Berlín. Rovněž i Spojenecké armády. To už se každým dnem čekala kapitulace německé armády a tím i konec války.

     V noci na 11. května 1945 přijel do Čimelic Sovětský generál sám, maršál Malinovský, a došlo k novému jednání o kapitulaci s generálem Pücklerem za přítomnosti amerického generála, nejprve v Díkově mlýně čp. 85  v  Čimelicích a když nedošlo k dohodě o odevzdání zbraní, jednalo se dále v hostinci „Na Knížecí“. Už se zdálo s jistotou, že dojde k boji, a proto se obyvatelé krajních domků v Čimelicích zděšeně stěhovali i když se Američané dívali na situaci optimisticky skoro humorně.

     Teprve večer při dalším jednání ve vile paní Peškové čp. 165 podepsal Pückler, když viděl beznadějnou situaci, naprostou kapitulaci. Po celou noc pak ve svém bytě pálil spisy a psal. K ránu pak dal přemístit na půdu matrace a polštáře nájemníkům domu. Po vstříknutí morfiových injekcí zastřelil svoji tlumočnici, vdovu po důstojníkovi, její malou dceru a pak sebe. Jeho příkladu následovalo několik příslušníků jeho štábu.

To bylo ráno 12. května v sobotu. Jejich mrtvoly byly zahrabány nejprve za domem č. 99, ale následujícího dne bylo všech 8 mrtvol převezeno na čimelický hřbitov a za márnicí pohřbeno.

     Sebevražda velitele, za kterou pak následovalo mnoho dalších sebevražd, jelikož i valící se oddíly maršála Malinovského po silnici od Orlíka rychle zlikvidovali všechen odpor Němců. Tito se v beznadějné situaci snažili zničit co nejvíce materiálu všeho druhu, vozidla, munici, pojízdné dílny, ambulance, výzbroj a výstroj a velké množství různého materiálu.

     Po kapitulaci nastává jen zvolna uklidnění celého kraje, občas proskakují zprávy o potulných Němcích, kteří jsou po dlouhou dobu přiváděny z lesů.

     V těchto neklidných dnech, kdy byla obava z nového boje, projeli 12. května 1945 Miroticemi první sovětští vojáci armády maršála Malinovského. Srdečně za velkého jásotu byli pozdravováni a tím skončila druhá světová válka i u nás.

Pamětníci - 1. část Typ: PDF dokument, Velikost: 570.31 kB

Pamětníci - 2. část Typ: PDF dokument, Velikost: 567.39 kB

Pamětníci - 3. část Typ: PDF dokument, Velikost: 572.67 kB

Krvavá neděle Typ: PDF dokument, Velikost: 377.27 kB

Báseň Typ: PDF dokument, Velikost: 38.18 kB